Poprvé jsem je viděl na Fluff festu 2009, měli trika s hrozně nepovedeným designem, ale přesto jedno doma mám, protože jsem tu kapelu potřeboval nějak podpořit. Od té doby se naše cesty několikrát zkřížily. Naposledy na Strahovském kopci. Společnost lotyšské TESE dělají Opaváci MAYON. Pětihlavá postmetalová hydra se třemi kytarami, která soudě z nahrávky svůj bažinatý žánr tepe velmi generickým kladivem, ale s jistou dávkou zručnosti a zvukové plnosti.

Kluci jsou před osmou na značkách a rozjíždí set, který plně odpovídá dojmu ze studiové nahrávky. Zvukově hutné, byť místy mám pocit, že mezi nazvučením kytar panuje jistý nepoměr. Zaujmou baskytarové linky, kterou jsou v rámci stylu progresivnější než u jiných podobných kapel. Trochu slabší je pak zpěv, který je vytažený o něco víc nad nástroje, než by se slušelo, a tak je možné i rozumět textům. Chtělo by se mi říci bohužel.

V čem rozhodně MAYON vynikají je poněkud přehrávaný výraz a trochu zvláštní manýry na podiu i pod ním. To, že se kytarista musí během setu napít piva, je naprosto ok. To, že si musí potáhnout v nekuřáckém klubu z elektronické cigarety, jsem na začátku přisuzoval tomu, že kapela zapomenula doma výrobník mlhy, a tak se snaží vytvořit kouřové efekty tímto způsobem. Ale to, že se ten samý člověk během koncertu postaví do první lajny a po většinu koncertu z vapky fouká chuchvalce kouře na hrající TESU, beru jako pokus o vrchní příčku na mistrovství světa v křupanství.

TESA je o poznání hlučnější a více eliminující. Vrstvené plochy se slévají do jedné hlomozící masy zvuku, která obtéká všechny kolem. Zas a znovu mě fascinuje, jak tučný zvuk dokáže tahle trojka z Rigy naživo vytvořit. Aranže, které z desky zní celkem subtilně až téměř minimalisticky, živě rezonují s obrovitánskou silou. Instrumentální válec do sebe vstřebává mnoho subžánrů. Počínaje stonerovou hrubozrnnou riffáží přes doomovou náladovost, dronovou zrnitost až po postrockové momenty. Snaží se při tom vyhýbat klišé žánru.

Dle arzenálu kytarových efektů to pak působí, jako by každý ze zmíněných žánrů měl na prknech Sedmičky svůj vlastní autonomní region. Kytarista Davis Burmeisters je v masivním půlkruhu obestavěn armádou svých krabiček a během setu třikrát řeší jejich přepojování, nicméně to není nic, co by nějak významným způsobem pošramotilo dojem z koncertu. Jedinou výtku bych tak měl při velmi ojedinělých pasážích, kdy Karlis u basy a Janx za bicí soupravou řvou do mikrofonů. Ten zpěv se probojovával přes nástroje jen velmi ztěžka. Ale to byla jen velmi malá vada na kráse toho všeho. Nakonec velká spokojenost. Lotyšský válec ze mě udělal znovu placku.